Cesta do Španěl
V září 2011 jsem jel s kamarádem na týdenní dovolenou do Španělska k moři. Měli jsme sice určitý cíl, kde jsme měli ubytování, ale rozhodně jsme se nehodlali válet celý týden u moře. Čtyři dny strávené v penzionu v městečku Peňiscola sloužily sice tak trochu k lenošení. I nějaké koupání též bylo. Vždyť bylo celou dobu neuvěřitelné vedro. Ovšem hlavním cílem bylo cestou i na místě samém něco vidět. A taky nalézt nějaké kešky.
Když jsme vyrazili v sobotu ráno z domova, nejprve jsme uskutečnili rychlý dálniční přesun přes Rozvadov a celé Německo do Francie. Tam jsme sjeli na neplacené silnice. Placené úseky ve Francii a ve Španělsku se poznají podle nápisu péage a peaje, což znamená mýto. Ne všechny dálnice jsou však v těchto zemích zpoplatněny. V určitých úsecích cesty jsme využili k rychlejšímu přesunu jejich neplacené části. To bylo hlavně v místech, kde by se jiná alternativa hledala těžko. Placené úseky však lze ojíždět celkem v pohodě. Kromě toho, že jsme ušetřili nějaké peníze na mýtném, jsme se mohli mimo dálnici pořádně kochat. Většinou za jízdy, ale když jsme měli chuť, tak jsme si zastavili, kde se nám zlíbilo. A občas jsme si ulovili kešku. Teda hlavně já, protože kámoš není kačer, ale občas mi pomáhal hledat.
Nebudu příliš popisovat, kde všude jsme byli. Spíše se zaměřím na pár svých postřehů z geocachingu v zemích, které jsme navštívili.
O Německu psát nebudu. To jsme profrčeli po dálnici a na odpočívadlech jsme nenarazili ani na jednu keš. V mapě jsem měl různých tradiček plno, ale žádná rychlá drive-in přímo na dálnici. Kupodivu ani u dálničního kostela u Baden Badenu, kde jsem zastavoval, abych se protáhnul a podíval se, jak takový dálniční kostel vlastně vypadá. Takže za Německo tentokrát ani jeden bodík.
Ve Francii se však ukázalo, že Češi jsou hravý národ. Naše země je geocachingovou velmocí. V absolutním počtu je sice více keší ve Francii, ale ne zase o tolik. V poměru k rozloze této velké země a počtu jejích obyvatel to však je nesrovnatelné. Kešky najdeme především ve velkých městech. V těch menších a na venkově je vidět, kde má rajón ojedinělý kačer. Tam se občas něco najde, ale není výjimkou, že projíždíte desítky kilometrů krásnou krajinou, kde nenarazíte na jednu jedinou keš. V Česku máme sice taky pár bílých míst na mapě, ale tohle se teda stát nemůže. Cestou zpět jsme jeli po malých silničkách francouzského Středohoří. Nádherná krajina, udělali jsme pár pěkných fotek. Ale více než sto kilometrů jsem si s keškama ani neškrt. Prostě tam žádné nebyly. A vzhledem k tomu, že většině velkých měst jsme se velkým obloukem vyhnuli, bylo to opravdové paběrkování. Ale když už byla někde keška, i když většinou jen mikrokeš, bylo to obvykle hezké místo, které za krátkou zastávku rozhodně stálo. Ale abych nebyl nespravedlivý, cestou jsme míjeli jeden power trail, ze kterého jsem jen trošku "ochutnal". Vypadalo to na hezkou cestu hezkou krajinou. Ale nebylo to v plánu, tolik času jsme bohužel neměli.
Ve Španělsku je situace podobná jako ve Francii, i když při pohledu na mapu jsem měl pocit, že hustota keší tam je o něco větší. Dělají to hlavně dlouhé série, power traily. Cestou jsme jich několik také míjeli (já s těžkým srdcem). Ale v Peňiscole jsem taky jeden dal. Jižně od města se podél pobřeží táhne pohoří Irta. To je součástí přírodního parku s velmi zajímavou krajinou. Prý je to jediný kus španělského pobřeží Středozemního moře bez souvislé zástavby. Místní kačer tam udělal rovnou dvě série. Jedna vede podél moře a druhá po hřebeni hor. Obě mají okolo 15 kilometrů. Já jsem si vybral tu lehčí, po pobřeží. Nazývá se Vora Irta. Nechal jsem se ráno odvézt na druhý konec pohoří a pak jsem šel pěšky po stezce podél moře. Bylo pořádné vedro, takže i tahle cesta bez velkých převýšení byla celkem náročná. Neumím si představit, jak bych celý den pochodoval po holých vrcholcích kopců bez jediného stínu. Ale ta krajina na pobřeží byla úchvatná. Dvakrát jsem také cestou smočil v teplém moři. Cestu jsem si vychutnával, takže jsem autorovi série ani moc nevyčítal, že to chvílemi vypadalo, že kešky náhodně poházel do všudypřítomých hromad kamení. Alespoň to nebyly mrňavé filmovky, ale o něco větší a bytelnějí krabičky (mikrokeše). Některé kešky jsem našel hned, jiné mi zabraly více času. A dokonce ve dvou případech (série měla celkem 25 keší, tedy ne tak hustá jako např. naše Vlečka nebo FCPT) jsem hledání po určité době vzdal, když už mě nebavilo přehrabovat hromady šutrů. To jsem radší dva bodíky oželel. Přes příznivou oblohu mi tam navigace dost švindlovala. A najít pak mikrokeš zasunutou náhodně do škvíry mezi šutry na balvanité pláži bylo spíše dílem náhody. To trošku kazilo dojem, protože když už se rozhodnu vyrazit na takovou sérii, očekávám spíše snadno nalezitelné schránky, abych mohl v klidu jít, kochat se krajinou a mezitím se občas na chvíli zastavit a zapsat do kešky. Ale jak říkám, túra exotickou krajinou za to rozhodně stála.
V obou zemích je bohužel pravidlem, že listingy i nápověda jsou jen v místním jazyce (oni teda často ani nápovědu nedávají). Angličtina prakticky žádná. A že by se občas nějaká instrukce hodila! Francouzsky, španělsky ani katalánsky neumím, takže jsem si občas domýšlel díky tomu, že jsem se kdysi učil základy latiny a plno anglických slov pochází z francouzštiny. Často jsem se teda musel bez nápovědy úplně obejít. Občas jsem i nenašel. Otázka však je, zda by mi v konkrétní chvíli nápověda vůbec pomohla. Před odjezdem jsem sice uvažoval o koupi kapesních slovníků, ale nakonec jsem se nedostal do knihkupectví. Pak jsem toho občas (nejen při hledání kešek) trošku litoval.
A pak jsem si v těchto dvou zemích všiml ještě jedné věci. Tak jako u nás je dosti častým provedením mikrokeš za okapem nebo pařez v lese, ve Francii a ve Španělsku je takřka klasikou mikrokeš strčená za uvolněný kámen či cihlu ve zdi. Těch jsme cestou viděli nepočítaně. A že se taková keška často špatně hledá... Skoro je pravidlem, že si nelámou hlavu se správnou klasifikací obtížnosti a terénu. Běžně člověk narazí na označení 1/1, ačkoliv přinejmenším u terénu je jasné, že jednička to v žádném případě nemůže být. Nechěl bych vidět vozíčkáře, který přijede po rozbahněné lesní pěšince a pak se přes terénní překážky snaží dostat pod lávku přes potok, přičemž pád s vozíkem do vody je téměř jistou záležitostí. V Česku také člověk narazí na spoustu odbytých keší, ale musím s národní hrdostí konstatovat, že celková úroveň českých keří je daleko vyšší.
Tedy, určitě stojí za to vydat se do těchto zemí. Kešky jsou příjemným zpestřením cesty. A pokud už by tam člověk jel hlavně kvůli nim, bude to především honba bodů na španělských power trailech.
Diskuse k článku
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.